Články

reakce Petra Kováře na článek z historie motokrosu

Bývalý vynikající reprezentant Petr Kovář, o kterém se také píše v jednom tématu v níže uvedeném článku z historie motokrosu, po přečtení zavzpomínal, jak to před těmi třiceti lety viděl ze svého pohledu, tedy z pohledu jezdce a napsal nám zajímavé informace do G-Booku. Určitě to stojí za přečtení, proto to dávám na titulku:

Ahoj krosáci,
tak Evžen mně zase připomněl jak letí čas, ale v tomto případě osmdesátá léta - jako kdyby to bylo včera. Rád totiž budu zase reagovat na jeho vzpomínky publikované od pana Pohajdy v časopise Motocross (1985).

Zrovna to posilování přebrané z Itálie, kde jsme tehdy jezdili reciprocitně na soustředění do Polcanta, jsem moc nemusel. Bylo totiž časově hrozně dlouhé (nezáživné) a tělo zas až tak zabrat tedy rozhodně nedostalo. Jenomže problém byl v tom, že když nám to naordinovali italští trenéři, tak jsme to museli zařadit i v Dukle do systému repre. přípravy, bez debaty - prostě rozkaz. Nám závodníkům tehdy bylo jasné, že s tím nic nenaděláme a po tomto posilování jsme se vždy těšili na náš oblíbený fotbálek, kde naopak jsme byli ochotni zmáčknout se nadoraz! A večer si třeba ještě individuálně přidat, protože ta italská cesta se alespoň mně moc nezamlouvala, co se týče té posilky.
Jinak soustředění v Polcantu bylo výborné, italští trenéři nám dali hlavně hodně nových poznatků v trénování na motocyklu, kde jsme trénovali intenzívně se startem pouze na několik kol a vše se několikrát opakovalo do bezvědomí! Prostě krátce, ale intenzívně, bylo to totiž ve finále i na objem. Do té doby jsme spíše doma jezdili v přípravě dlouhé nezáživné rundy, které nikoho moc nebavily, takhle to byla lepší (zábavnější) a přitom jsme na trati nechali vše.
Navíc také tamní trenéři vzpomínali na Faltu a spol, když oni jezdili do ital. tréninkového centra v Polcantu před námi (70léta) a vyučovali italské juniory (Madii, Rinaldi atd.) motokrosové abecedě. Za mě už to ale bylo obráceně, Italové vyučovali zase nás, ale mělo to pro nás velký přínos, neboť oni ve světě už něco znamenali. A právě Rinaldi (2x mistr světa) byl výborný kamarád, vždy se s námi pozdravil i uměl několik českých slovíček (což jsme čuměli), několikrát jsme mu dali naši Plzničku, znal ji. Ta také mimochodem zabrala, pokud jsme na závodech MS měli nějaké potíže.

Na to Lucembursko si pochopitelně vzpomínám, byli jsme tam tenkrát tři repre - ještě Špaček a Štaud. Madii měl smůlu, že to tak zle dopadlo, protože se mělo rozhodnout při závodě a né takhle nešťastně v kvaldě. My to tehdy přáli více Rinaldimu, byl větší kámoš, Maddi ten s námi moc nekomunikoval, ale ten rok jel skvěle a Cagiva šlapala jako hodinky, potom teprve přišla její chvíle (Strijbos, Vehkonen). A co my?
Jeli jsme už na Kawách druhým rokem, sbírali poctivě zkušenosti a také body. Svět už o nás věděl, navíc v Dalečíně se jeli ten rok družstva, bojovali jsme tehdy o bednu, já dokonce s Rinaldim o vedení v samotném závodě několik kol, ale potom jsem upadl a přestala jet motorka. Navíc v druhé jízdě jsem prorazil ze třetího místa pneumatiku. Kluci ale zabojovali, především Špaček a nakonec sice smutní jsme skončili až čtvrtí, škoda že já jsem to pokazil, medaile byla tehdy opravdu velice blízko a náš Československý motokros to tak hodně potřeboval. Ale nejlepší léta na Kawě měla teprve přijít... Tak už se zase těším na Evžena až znovu zavzpomíná na tehdejší léta "stříbrného motokrosu".

Zdraví Vás Petr Kovář